Blahoslavený Karel I.

Narodil se v Persenbeugu, nedaleko Vídně, 17. srpna 1887 arcivévodovi Ottovi Fr. Josefu Habsbursko-Lotrinskému a Marii Josefíně von Sachsen, která byla dcerou posledního saského krále. Císař František Josef I. byl Karlův prastrýc. Karel byl od dětství vychováván matkou v katolickém duchu. V době svého dospívání měl mužský vzor v dobrém a zbožném hraběti Jiřím Wallisovi. Díky jemu se naučil rytířskému i lidsky dobrému vystupování. Již od mládí se Karlův život vyznačoval velkou láskou k eucharistii a k božskému Srdci Ježíšovu.

Rodina Karla se stěhovala při každém přeložení otce Otty. Také žila dva roky na Pražském hradě, pak se v roce 1893 přestěhovala do Šoproně a od roku 1898 sídlila ve Vídni, kde Karel studoval na gymnáziu u skotských františkánů. Měl výborné výsledky a skvěle ovládal maďarštinu, francouzštinu, latinu i méně rozšířenou angličtinu. V dalším roce absolvoval speciální vojensko-teoretické vzdělání a pak v 18 letech narukoval na vojnu do Čech k dragounům v Chudeřicích u Bíliny v hodnosti poručíka. Později jako nadporučík odešel do Prahy studovat na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Z důvodu vzájemné řevnivosti za ním docházeli profesoři z české i německé fakulty na neutrální půdu.

Karel v 21 letech dokončil svá studia a vrátil se k pluku a v témže roce začal žít trvale na zámku v Brandýse nad Labem. V dalším roce se ve Františkových Lázních seznámil se Zitou von Bourbon-Parma. Oženil se s ní za dva roky z opravdové lásky 21. října 1911 na zámku Schwarzau am Steinfelde. V předvečer svatby řekl Zitě: “Nyní si musíme navzájem pomoci do nebe.” Z toho vyplývá jeho postoj k manželství. Během deseti let měl osm dětí.

Po vraždě následníka trůnu Ferdinanda d’Este a jeho manželky v Sarajevu 1914 došlo k počátku světového konfliktu, neboť vražedný útok byl útokem na stávající řád. Následovalo vyhlášení války Srbsku. Sám Ferdinand je považován za odpůrce války, ve které viděl ohrožení světové rovnováhy i monarchie. Po atentátu začalo být zřejmé, že se Karel stane císařem. Počáteční období války, se kterou nesouhlasil, prožíval v Těšíně a měl dělat určitého posla mezi Těšínem a Vídní, což ho neuspokojovalo. V roce 1915 byl povolán do Schönbrunnu neboť císař František Josef I. ho chtěl uvést do vladařských záležitostí. Po čase žádal, aby mohl sdílet utrpení války se svými vojáky.

František Josef I. zemřel 21. listopadu 1916 v přítomnosti Karla, který se u něj se svou manželkou modlil růženec. Od té chvíle se stal novým panovníkem svých národů. V jeho manifestu bylo uvedeno: “Chci udělat všechno, abych hrůzy a oběti války zažehnal v co nejkratší době a abych mým národům vrátil zpět těžce pohřešované požehnání míru.”

Začal tím, že si kolem sebe vytvořil kruh důvěryhodných lidí a brzy vystoupil s reformami. Před každým důležitým rozhodováním se v modlitbě obracel k Bohu a svou císařskou úlohu viděl jako cestu následování Krista a službu lásky k národům, které mu byly svěřeny. Byl rozhodnut pečovat o jejich dobro až po oběť vlastního života.

Na počátku r. 1917 se důrazně postavil proti prohlášení Německa o zahájení neomezené ponorkové války. Zahájil jednání s mocnostmi Dohody o míru, chtěl za každou cenu ukončit utrpení milionů lidí. V únoru změnil vojenskou strategii, když z čela armády uvolnil arcivévodu Bedřicha a v dalším měsíci propustil Konráda von Hötzendorfa. V jeho plánech také bylo federalizovat monarchii a posílit důvěru obyvatelstva. Chtěl přemoci nacionalismus, aby se mohlo vybudovat velké evropské společenství, které by bylo postavené na spolupráci a vzájemném respektu s vědomím, že každý člověk je jedinečný a drahý Bohu. Nikdo ho však nepochopil.

Nakonec, když se v Rakousku dostali k moci socialisté, vyštvali Karla i s rodinou ze země a tak zápas o budoucnost Evropy prohrál i když se ještě na přání papeže, který se obával nárůstu moci komunismu ve střední Evropě, dvakrát pokoušel dostat na uherský trůn. Svým postojem umožnil na konci války přechod k novému uspořádání bez vypuknutí občanské války. Jeden francouzský básník o něm napsal: “Upřímně si přál mír, a proto jím celý svět pohrdl. Byla to nádherná šance, která byla promarněna.”

Karel se nikdy nevzdal českého, uherského ani rakouského trůnu, jelikož chápal svoji úlohu jako poslání od Boha. Byl však vyhoštěn a internován na portugalském ostrově Madeira, kde před narozením posledního dítěte, ve věku 34 let zemřel v chudobě na zápal plic.

Utrpení snášel bez stěžování si a všem, kteří mu v životě ublížili, předem odpustil. Několik dní před smrtí řekl: “Musím tolik trpět, aby se mé národy opět sblížily.” Když umíral, ještě v poslední hodince řekl: “Zito, nekonečně tě miluji.” Také připomínal, co bylo jeho životním heslem:
“Veškeré mé úsilí je vždy a ve všech věcech poznávat Boží vůli a správně ji následovat”.

Blahořečen byl Janem Pavlem II. 3. října 2004 v Římě.