On the feast of Blessed Hroznata, we find in Psalm 34 a song of thanksgiving from a person who is aware of the workings of God’s power, which has delivered him from tribulation and danger. This deliverance becomes a source of hope for all who have humble and God-fearing hearts, for all who hope in His mercy and love.
This eighth verse speaks of God’s messenger—referred to in the Czech (and English) translation as an angel—who has been entrusted by God with the task of protecting the faithful, in the words of the psalm— „those who fear the Lord“.
Zde si ale musíme uvědomit, že se nejedná vždy o netělesnou bytost, neboť Bůh jako svého posla – anděla, může použít i člověka, aby svým životem, svými skutky pozval druhé k Hospodinu, aby v jeho přítomnosti okusili, jak je Hospodin dobrý, aby došli blaženosti a vysvobodil je z temnoty hříchu, neboť je přivede k prameni života – ke Kristu.
A jedním z těchto „andělů“, poslů Boží lásky je právě náš blahoslavený Hroznata. On byl Bohem povolán, aby osvobodil český lid z jeho zatvrzelosti, pýchy a nelásky. Blahoslavený Hroznata se stal opravdovou hvězdou západních Čech, která odrazem přináší světlo samotného Krista, světlo pravdy, života a pravého pokoje.
V jedné písni o blahoslaveném Hroznatovi prosíme Boha, abychom měli dostatek síly ke stavbě chrámu, jako jí měl náš světec.
O jakou stavbu jde? Především jde o stavbu chrámu v našem srdci. O stavbu našeho celého života.
Při křtu svatém jsme přijali dar života věčného a dar milosti posvěcující. Symbolicky je tento dar vyjádřen hořící svící. Máme-li toto světlo svíce uchovat, je důležité vytvořit prostor, kde tento plamen bude chráněn. Musíme vytvořit „lucernu“, která bude moci nakonec také zářit v temnotě tohoto světa, aby bloudícím ukázala cestu, varovala je před nástrahami útesů a propastí.
Tato stavba, chcete-li lucerna, musí mít tedy zákonitě šest stran, které budou onen dar víry, lásky a naděje chránit. A o jaké stěny, strany jde? Předně o rodinu, přátelství, pracovní prostředí, budoucí perspektivu. Tyto stěny se opírají o pevnou základnu ctností a pravd víry a jsou zaštítěny Boží milostí.
A blahoslavený Hroznata byl a stále je tou lampou zářící.
Blahoslavený Hroznata nebyl nikdy sám. Vždy měl za sebou rodinu, někoho, o koho se mohl opřít – když se narodil, byla zde matka, která za něj s pláčem prosí Matku Boží, aby mu vyprosila život. V dětství je zde jeho sestra Vojslava, která jej ochraňuje a s úzkostí se o něj stará, a která dokonce, když pro nesvornost kláštera Hroznata opouští Teplou, nabízí ochranu a pomoc. Vidíme zde Boží prozřetelnost a moc?
Dále v životě Hroznaty můžeme vidět přátelství, které ho pojilo s knížetem a biskupem v jedné osobě – Jindřichem Břetislavem, který mimochodem zemřel v Chebu, se kterým Hroznata usiloval o nastolení míru a pokoje v naší zemi a v jehož společnosti se setkal také s premonstrátskou spiritualitou.
„Pracovní kolektiv“ složený z bratří z kláštera, papeže Inocence III. a dalšími, se kterými se snažil o uvedení gregoriánské reformy na naše území, a hlavně o hlásání spravedlnosti a radostné zvěsti evangelia. Tato činnost pak poukazuje na perspektivu života našeho světce, která se nenachází v tom, co člověk nashromáždí, ale co dá – čili skutek milosrdenství a lásky, který nás vede k radosti života věčného.
To jsou „stěny“, které chrání nám svěřený dar, kterým je náš život, naše identita, osobnost, naše charisma. Chceme-li ale tyto stěny postavit, musíme najít pevný základ a tím je Boží slovo, tím je poslušnost Bohu a také naše vůle jednat podle jeho slova.
Když na tomto základě vybudujeme tuto svatyni, je potřeba tuto stavbu zastřešit a nejlepší „střechou“ je Boží náruč, která nás obejme a chrání. Náruč, z které nás už žádné mocnosti a síly nemohou vytrhnout.
Pokusme se každý z nás o tuto stavbu! Staňme se jako blahoslavený Hroznata Božími posly – svítilnami, které vnesou do toho světa plamen Boží lásky, plamen, který nejen osvětluje, ale i pálí a přetavuje, zušlechťuje naše bytí.
Blahoslavený Hroznato, oroduj za nás.
