Úvodní stránka

Aktuality

  • 1700 let Nicejského vyznání víry

    Bratři a sestry!

    V tomto roce prožíváme dvě mimořádné události. Předně radost Milostivého léta a také výročí 1700 let od prvního ekumenického koncilu v Niceji, na jehož konci zaznělo společné vyznání 318 koncilních otců, ke kterému se již celá staletí hlásí všichni křesťané na celém světě.

    Tento koncil svolal 20. 5. 325 císař Konstantin Veliký, aby vyřešil krizi vzniklou šířením jednotlivých bludů, především alexandrijského kněze Aria, a tím zajistil jednotu a pokoj ve své říši.

    V čem spočívala ariánská krize? Kolem roku 318 začal Arius ve svých kázáních šířit velmi vyhraněnou podobu subordinacionismu.[1] Pravý Bůh musí podle Aria být nejen nestvořený, ale i nezplozený, a tak Slovo (Kristus) nemůže být Bohem ve stejném slova smyslu jako Otec.

    Arius zřejmě dobře nerozlišoval mezi věčným Slovem a vtěleným Slovem. S tím je spojena skutečnost, že ariáni popírali existenci Kristovy lidské duše. Logos podle ariánů přijal pouze lidské tělo.

    Chceme-li shrnout Ariovy teze, můžeme tak učinit následovně: Slovo (Kristus) není souvěčné s Otcem, bylo stvořeno z ničeho, není Synem Otce v pravém slova smyslu, začalo existovat v závislosti na zcela svobodném rozhodnutí Otce. Slovo (Kristus) je podřízeno změně jak fyzické, tak morální.

    Arius tedy zásadně nerozlišoval plození Syna od jeho povolání a vtělení. Podkladem jeho učení o Trojici byl dobový střední platonismus,[2] který hovořil o jediném prvním počátku, z něhož vycházel jemu podřazený a zprostředkující „logos“, a z něho pak dále emanovala[3] další podřízená a zprostředkující síla, která byla nazývána „duší světa.“ Logos (Kristus) byl tedy pro Aria pouze středním stupněm mezi jediným pravým Bohem a stvořením.

    Nicejští otcové odmítli tuto helenizaci křesťanství a podřazení zjevení (Boží radostné zvěsti) řeckému filozofickému učení. Podle výroků koncilních otců Boží Syn není „polobohem“ mezi jediným Bohem a stvořením. Dále zavedli do vyznání víry řecký termín, který byl vlastní řeckému myšlení homoúsios – soupodstatný.[4]

    Termín homoúsios se sice nenachází v Novém zákoně, ale vyjadřuje tak přesně, jak jen je to lidskou řečí možné, tajemství věčného plození a také Synovo plné božství v tom smyslu, jak je toto tajemství obsažené v apoštolském hlásání evangelia.

    Hledáme-li poselství nicejského koncilu pro dnešní dobu, pro každého z nás, musíme si uvědomit, že zde nejde o nějaké „slovíčkaření“, ale o poznání, a tím pádem vyznání nejzákladnější pravdy víry.

    Pro Aria byl Kristus sice vynikajícím člověkem, který jako dokonalý vzor učil cestě spásy, ale nebyl Spasitelem v plném slova smyslu. Arius popíral univerzalitu Kristova vykupitelského díla.

    Novodobý arianismus zasahuje i do dnešních dnů, kdy křesťané popírají Krista jako definitivního a univerzálního Spasitele. Razí různé teorie o spáse mimo Církev, mimo Krista – Ježíš není univerzálním prostředníkem spásy a vedle něho mohou, podle těchto teorií, existovat „jiní prostředníci“, kteří jsou mu více či méně rovni.

    Recitace nicejsko-konstantinopolského vyznání víry při každé nedělní mši svaté tedy není jen nějakou nostalgií, nebo okamžikem odříkávání prázdných frází, ale je to dar Boží milosti, která nás skrze učení našich církevní otců neustále volá k vytrvalosti ve víře a k bdělosti, tzn. ke snaze se vyvarovat všem pokusům Zla a tohoto světa odklonit nás od Boží pravdy a žít v radostné svobodě Božích dětí.

    Dokážeme tento dar ocenit a skrze něj směřovat k dokonalosti svého života ve spojení s naším Pánem?


    [1] Učení, podle kterého v rámci Nejsvětější Trojice existuje jistá hierarchie mezi osobami (jsou si navzájem podřízeny, latinsky subordinatae). Obvykle se jako „první“, nejvyšší chápe Otec, jemu jsou pak podřízeni Syn a Duch svatý. 

    [2] Ideje či formy nejsou transcendentní, nýbrž sídlí v rozumné mysli, a svět je živá, oduševnělá bytost, světová duše.

    [3] Z lat. vytékat. Emanace je metafyzický koncept spontánního výronu z nejvyšší substance jako je Bůh, Jedno nebo Absolutno, skrze který vzniká veškeré stvoření až po nejnižší příčky.

    [4] Jedné podstaty s otcem, tzn. že nejenom Syn je stejné přirozenosti jako Otec, ale že nemůže existovat bez Otce a Otec zase nemůže existovat bez Syna. Nejde tedy jen o rovnost, ale jde o Boží jedinost.

Otevírací doba farního kostela

Pondělí-Pátekzavřeno
Sobota-Neděle 14:30-16:30

Ve dnech, kdy se koná večerní mše svatá, je možné kostel navštívit až do 17:00.

Vstup do kostela není zpoplatněn.

Kostel je otevřen také alespoň 45 minut před každou mší svatou. Jejich přehled naleznete na stránce farního kostela. Ve středy a pátky je obvykle otevřeno od 16 hodin (negarantováno).