Při slavnosti blahoslaveného Hroznaty nalézáme v třicátém čtvrtém žalmu děkovnou píseň člověka, který si uvědomuje působení Boží moci, která jej vysvobodila ze soužení a ohrožení. Osvobození, které se stává zdrojem naděje pro všechny, kdo mají pokorné a bohabojné srdce, pro všechny, kdo doufají v jeho milost a lásku.
Tento osmý verš hovoří o Božím poslu, v českém překladu o andělovi, který má od Boha svěřený úkol – chránit věřící, slovy žalmu – „ty, kdo ctí Hospodina“.
Zde si ale musíme uvědomit, že se nejedná vždy o netělesnou bytost, neboť Bůh jako svého posla – anděla, může použít i člověka, aby svým životem, svými skutky pozval druhé k Hospodinu, aby v jeho přítomnosti okusili, jak je Hospodin dobrý, aby došli blaženosti a vysvobodil je z temnoty hříchu, neboť je přivede k prameni života – ke Kristu.
A jedním z těchto „andělů“, poslů Boží lásky je právě náš blahoslavený Hroznata. On byl Bohem povolán, aby osvobodil český lid z jeho zatvrzelosti, pýchy a nelásky. Blahoslavený Hroznata se stal opravdovou hvězdou západních Čech, která odrazem přináší světlo samotného Krista, světlo pravdy, života a pravého pokoje.
V jedné písni o blahoslaveném Hroznatovi prosíme Boha, abychom měli dostatek síly ke stavbě chrámu, jako jí měl náš světec.
O jakou stavbu jde? Především jde o stavbu chrámu v našem srdci. O stavbu našeho celého života.
Při křtu svatém jsme přijali dar života věčného a dar milosti posvěcující. Symbolicky je tento dar vyjádřen hořící svící. Máme-li toto světlo svíce uchovat, je důležité vytvořit prostor, kde tento plamen bude chráněn. Musíme vytvořit „lucernu“, která bude moci nakonec také zářit v temnotě tohoto světa, aby bloudícím ukázala cestu, varovala je před nástrahami útesů a propastí.
Tato stavba, chcete-li lucerna, musí mít tedy zákonitě šest stran, které budou onen dar víry, lásky a naděje chránit. A o jaké stěny, strany jde? Předně o rodinu, přátelství, pracovní prostředí, budoucí perspektivu. Tyto stěny se opírají o pevnou základnu ctností a pravd víry a jsou zaštítěny Boží milostí.
A blahoslavený Hroznata byl a stále je tou lampou zářící.
Blahoslavený Hroznata nebyl nikdy sám. Vždy měl za sebou rodinu, někoho, o koho se mohl opřít – když se narodil, byla zde matka, která za něj s pláčem prosí Matku Boží, aby mu vyprosila život. V dětství je zde jeho sestra Vojslava, která jej ochraňuje a s úzkostí se o něj stará, a která dokonce, když pro nesvornost kláštera Hroznata opouští Teplou, nabízí ochranu a pomoc. Vidíme zde Boží prozřetelnost a moc?
Dále v životě Hroznaty můžeme vidět přátelství, které ho pojilo s knížetem a biskupem v jedné osobě – Jindřichem Břetislavem, který mimochodem zemřel v Chebu, se kterým Hroznata usiloval o nastolení míru a pokoje v naší zemi a v jehož společnosti se setkal také s premonstrátskou spiritualitou.
„Pracovní kolektiv“ složený z bratří z kláštera, papeže Inocence III. a dalšími, se kterými se snažil o uvedení gregoriánské reformy na naše území, a hlavně o hlásání spravedlnosti a radostné zvěsti evangelia. Tato činnost pak poukazuje na perspektivu života našeho světce, která se nenachází v tom, co člověk nashromáždí, ale co dá – čili skutek milosrdenství a lásky, který nás vede k radosti života věčného.
To jsou „stěny“, které chrání nám svěřený dar, kterým je náš život, naše identita, osobnost, naše charisma. Chceme-li ale tyto stěny postavit, musíme najít pevný základ a tím je Boží slovo, tím je poslušnost Bohu a také naše vůle jednat podle jeho slova.
Když na tomto základě vybudujeme tuto svatyni, je potřeba tuto stavbu zastřešit a nejlepší „střechou“ je Boží náruč, která nás obejme a chrání. Náruč, z které nás už žádné mocnosti a síly nemohou vytrhnout.
Pokusme se každý z nás o tuto stavbu! Staňme se jako blahoslavený Hroznata Božími posly – svítilnami, které vnesou do toho světa plamen Boží lásky, plamen, který nejen osvětluje, ale i pálí a přetavuje, zušlechťuje naše bytí.
Blahoslavený Hroznato, oroduj za nás.
