Zpravodaj

Růženec – škola důvěry a pokoje

Napsat komentář

Bratři a sestry,

dne 7. října budeme slavit památku Panny Marie Růžencové. V tento den nás Boží slovo vede k srdci křesťanské modlitby, kde se společenství apoštolů po Nanebevstoupení Páně shromažďuje ve večeřadle, aby se vytrvale a jednomyslně modlili spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána Ježíše Krista (Sk 1,14). V tento den je nám tedy předložen obraz modlící se Církve: společenství, které čeká, které důvěřuje, které se modlí spolu s Pannou Marií.

V Lukášově evangeliu znovu zaznívají slova andělského zvěstování: „Zdrávas, Maria, milosti plná! Pán s tebou.“

Panna Marie vítá tajemství s vírou, i když plně nerozumí jeho významu. Její „Fiat“ je vyjádřením důvěry k naplnění spásy. A my se můžeme v tomto měsíci k Mariině důvěře připojit, neboť modlitba růžence je přece: škola důvěry, naslouchání, ticha a meditace ve společnosti Marie, učednice Božího Syna.

Pokračovat ve čtení
[Číst dál…]

Jsme živými kameny Božího domu

Napsat komentář

Bratři a sestry!

V měsíci září slavíme slavnost posvěcení našeho farního kostela. Možná si řeknete, proč ale slavíme tuto slavnost? Čím je tato stavba tak výjimečná?

Abychom pochopili výjimečnost dnešní slavnosti, je potřeba si připomenout několik základních faktů: Kanonické právo definuje kostel těmito slovy:

„Kostelem se rozumí posvátná budova určená pro bohoslužbu, do níž jsou věřící oprávněni přijít, aby zde konali bohoslužbu“ (kán. 1214).

Dnešní slavnost je tedy slavností veliké výjimečnosti, protože se týká každého z nás. Je totiž slavností všech těch, kteří se zde shromažďují ve jménu Božího Syna, aby přinášeli Bohu chvály a díkůčinění. Katechismus Katolické Církve to vyjadřuje slovy:

„Viditelné kostely nejsou prostá místa setkání, ale znamení a ukazují církev žijící v tomto místě. Ukazují přebývání Boha mezi smířenými a s Kristem spojenými“ (KKC 1180).

Pokračovat ve čtení
[Číst dál…]

Vzkříšení Krista – pramen pravé radosti

Napsat komentář

Bratři a sestry!

Pascha – slavnost vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista – je nejradostnější událost celých dějin lidstva. Proto si tuto událost, tuto skutečnost osvobození z otroctví hříchů nemůžeme nechat jen pro sebe, jako by to bylo naše vlastnictví, ale máme o ní svědčit celému světu.

Jak máme svědčit?

Především slovy a skutky. Existuje ještě jeden prostředek svědectví, na který často zapomínáme, nebo jej dokonce přehlížíme. A tím prostředkem je radost.

Pokračovat ve čtení
[Číst dál…]

Blahoslavený Hroznata – lampa zářící Boží láskou

Napsat komentář

Bratři a sestry!

Při slavnosti blahoslaveného Hroznaty nalézáme v třicátém čtvrtém žalmu děkovnou píseň člověka, který si uvědomuje působení Boží moci, která jej vysvobodila ze soužení a ohrožení. Osvobození, které se stává zdrojem naděje pro všechny, kdo mají pokorné a bohabojné srdce, pro všechny, kdo doufají v jeho milost a lásku.

„Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je.“

Tento osmý verš hovoří o Božím poslu, v českém překladu o andělovi, který má od Boha svěřený úkol – chránit věřící, slovy žalmu – „ty, kdo ctí Hospodina“.

Pokračovat ve čtení
[Číst dál…]

Smiřte se s Bohem: Postní doba jako čas návratu k lásce

Napsat komentář

Bratři a sestry!

V žalmu 51 (50) se často opakuje vyznání krále Davida, a tím pádem každého z nás: „Zhřešil jsem, Pane… můj hřích je stále přede mnou.“

Ano, zhřešili jsme. Vzdálili jsme se od Pána; oddálili jsme se od Něho; dokonce jsme Mu odporovali, raději jsme se vydali jinými cestami než těmi, které nám ukázal, zapomněli jsme na Něho.

Zhřešili jsme, a tak tvář Boha ztratila v našich očích svůj lesk a krásu.

Zhřešili jsme, a tak jsme zůstali osamělí na cestě životem.

Možná to zní depresivně, ale je důležité si uvědomit, že i když jsme zhřešili, není všem dnům konec. Svatý apoštol Pavel nás ve svém druhém listě Korinťanům vybízí: „Smiřte se s Bohem,“ neboť „teď je ta doba příhodná, hle teď je ten den spásy.“

Pokračovat ve čtení
[Číst dál…]

Boží zákon a lidská přirozenost

Napsat komentář

Bratři a sestry!

Koncilní otcové Druhého vatikánského koncilu, v návaznosti na slova apoštola Pavla v listě Římanům, nám připomínají, že každý „člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem, … zákon, který „musí“ poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu.“ (Gaudium et spes 16)

A tento zákon je postaven na rovině lidské přirozenosti a také rovině Boží. To znamená, že náš život není postaven jen na rovině nějaké abstrakce, ale také přirozenosti. Z toho vychází katolická mravní nauka, ve která mají své místo srdce, emoce, vášně a svědomí.

Člověk nebyl vzat ze světa, ale byl poslán do světa. Přírodní zákony jsou pro nás tedy velikou učebnicí, v níž můžeme odhalovat stopy Boží dobroty a lásky vůči člověku.

Číst dál
[Číst dál…]

1700 let Nicejského vyznání víry

Napsat komentář

Bratři a sestry!

V tomto roce prožíváme dvě mimořádné události. Předně radost Milostivého léta a také výročí 1700 let od prvního ekumenického koncilu v Niceji, na jehož konci zaznělo společné vyznání 318 koncilních otců, ke kterému se již celá staletí hlásí všichni křesťané na celém světě.

Tento koncil svolal 20. 5. 325 císař Konstantin Veliký, aby vyřešil krizi vzniklou šířením jednotlivých bludů, především alexandrijského kněze Aria, a tím zajistil jednotu a pokoj ve své říši.

V čem spočívala ariánská krize? Kolem roku 318 začal Arius ve svých kázáních šířit velmi vyhraněnou podobu subordinacionismu.[1] Pravý Bůh musí podle Aria být nejen nestvořený, ale i nezplozený, a tak Slovo (Kristus) nemůže být Bohem ve stejném slova smyslu jako Otec.

Číst dál
[Číst dál…]